Láska

Barbara Herz
 KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ
První premiéra sezóny 2023/2024

Barbara Herz

Láska
Hudba: Vladivojna la Chia
Scéna a kostýmy: Jana Hauskrechtová a Lucie Pangrácová
Video art: Nikola Pracná
Pohybová spolupráce: Ondřej Jiráček
Textová dramaturgie: Anna Hoprich
Dramaturgie: Martin Satoranský
Režie: Barbara Herz

Obsazení:

Vergilius ... Filip Richtermoc

Hodná holka / Princezna ... Lucie Andělová
Nezávislá ... Zora Valchařová Poulová
Adept ... Michal Lurie
Hledající krásu ... William Valerián
Beatrice ... Iva Hronešová

Inspice: Iva Hronešová. Nápověda: Jaroslav Urbanec.

PREMIÉRA 13. A 14. ŘÍJNA 2023 VE STUDIU BESEDA

 Světla: Viktor Tichopád. Zvuk: Petr Křesťan.
Vedoucí technického provozu: Jan Bláha.
Odborný poradce tech. provozu: Ladislav Svoboda. Vedoucí výroby: Tomáš Lelek.
Staví kolektiv jevištní techniky pod vedením Milana Téry.
Vlásenky a masky: Vendulka Bohdanecká.
Garderoba: Jitka Pourová.
Rekvizity: Kateřina Podlipná.
Výroba kostýmů: Naďa Šupíková, Martina Šmídová a Marcela Kulichová.
Výroba scény: Hedvika Hájková, Tomáš Lelek, Jaroslav Schejbal a Roman Trnka.

Tvůrci děkují Martě Martinové, Janě Štěpničkové Strachové a Janu Bittnerovi

a rovněž všem, kteří se rozhodli podělit o své příběhy
a umožnili tak inscenaci vzniknout.
Barbara Herz
Režisérka a autorka, která se dlouhodobě věnuje žánru dokumentárního di-
vadla. Vystudovala literární komparatistiku a divadelní vědu na Filosofické
fakultě Univerzity Karlovy a následně divadelní režii na Janáčkově akademii
múzických umění. V roce 2013 založila divadelní platformu dok.trin, jejímž
záměrem a cílem je zaštiťovat experimenty s žánrem dokumentárního di-
vadla. Ve své práci často pracuje metodou verbatim, tedy tvorbou textů na
základě přepisů reálných záznamů rozhovorů. Její inscenace jsou nejčastěji
uváděny v pražském A Studiu Rubín, nicméně za svou kariéru už režírovala
i v Národním divadle Brno, HaDivadle, Národním divadle moravskoslezském,
Divadle v Dlouhé, Činoherním studiu v Ústí nad Labem, Divadle na cucky či
v Divadle X10.
Chemie lásky
V průběhu jednotlivých fází zamilovanosti a lásky mají na naše chování vliv
nejrůznější chemické látky a hormony, které produkuje naše tělo. Ty způsobují
i typické projevy, které při navazování a budování milostného vztahu zažívá-
me.

Rudnutí tváří, bušení srdce, „motýlci v břiše“

Je způsobeno zejména prudkým vyloučením adrenalinu, který zrychluje sr-
deční frekvenci a zároveň způsobuje odkrvení trávicího systému. Mozek je
také spojený s trávicím traktem tzv. bloudivým nervem (nervus vagus). V pří-
padě nervozity nebo natěšení je nerv také stimulován a v žaludku pociťujeme
onen známý efekt „motýlů v břiše“.
Prvotní fáze zamilovanosti tak značně připomíná akutní stresovou reakci.
Svoji roli sehrává i kortizol. Zdá se, že kortizol výrazně pomáhá v začátcích
navazování kontaktu s druhou osobou, díky němu totiž lépe překonáváme
strach a stres z nového a nepoznaného.

Silná touha a sexuální žádostivost

Za tu jsou zejména odpovědné pohlavní hormony testosteron (u mužů) a es-
trogen (u žen). V nejranějších fázích zamilovanosti se jejich hladina v těle
zvyšuje, což vede ke zvýšenému sexuálnímu pnutí, touze a silné přitažlivosti.

Něžnost a efekt zamilovaného medvídka

Zajímavé je, že po nějaké době se hladina testosteronu u mužů nejen vrátí do
normálu, ale ve vrcholných fázích zamilovanosti se dokonce produkce testos-
teronu u mužů prudce snižuje. To se navenek může projevovat zvýšenou něž-
ností a ohleduplností. U žen se v této fázi naopak produkce testosteronu zvy-
šuje (mužské i ženské tělo dokáže produkovat oba typy pohlavních hormonů).

Utkvělé myšlenky na druhého

Ty jsou způsobeny snížením hladin serotoninu v mozku. Je to stav podobný
např. obsedantně-kompulzivní poruše (utkvělé chování, představy), kde je po-
zorován podobný jev. Snížené hladiny serotoninu mají vliv i na nižší produk-
ci melatoninu, který se ze serotoninu syntetizuje. Melatonin ovlivňuje naše
spánkové procesy, jeho nízká hladina tak může vést až k nespavosti. V pří-
padě odloučení se navíc mohou dostavit pocity smutku a úzkosti. Za tento
stav pak může hormon kortikoliberin, který mimo jiné stimuluje vylučování
kortizolu.
Stav fyzické a psychické pohody
Za ten je zodpovědný dopamin, který způsobuje vznik příjemných pocitů ve
spojení se slastnými zážitky. Spolu s endorfiny (hormony štěstí) může mít
i vliv na snížení prahu bolesti. V jedné studii z roku 2010 bylo zkoumáno
vnímání bolesti v souvislosti se zamilovaností. Účastníkům studie, kteří pro-
dělávali fyzickou bolest, byly ukázány fotky jejich milované osoby. Snímky
z funkční magnetické rezonance (fMRI) jednoznačně ukázaly, že při pohledu
na fotku partnera došlo k aktivaci té oblasti mozku, která je spojena s odmě-
nou, a tím i k zmírnění vnímané bolesti (Younger et al., 2010). Endorfiny a dále
pak hormon oxytocin jsou zásadní pro vybudování pevného a funkčního
vztahu. Právě tyto hormony převládají v našem těle po ústupu zamilovanosti
a mají zásadní vliv na udržení náklonosti po odeznění všech akutních fyzic-
kých projevů (endorfiny jsou navíc návykové). Oxytocin napomáhá budování
důvěry a hraje klíčovou roli také v mateřství a výchově dětí.

Euforie, „růžové brýle“

Tento stav způsobuje fenyletylamin, někdy nazýván jako hormon zamilova-
nosti. Fenyletylamin způsobuje, že je tělo zamilovaného schopné pracovat na
plné obrátky, nepociťuje únavu a je plné energie. Fenyletylamin je chemic-
kým příbuzným metamfetaminu, známého též jako pervitin a i chování člo-
věka, kterému v těle koluje fenyletylamin, může připomínat chování člověka
po silné dávce drogy. Zamilovaný člověk se stává na fenyletylamin závislý.
Potřebuje být neustále s objektem své lásky, protože tak se v těle tyto hor-
mony produkují a zamilovaný pociťuje euforické stavy. Tělo se jednoduše bez
své drogy nemůže obejít. A jakmile má této látky nedostatek, dostavují se již
abstinenční příznaky. Po nějaké době ale organismus už fenyletylamin není
schopen produkovat (zhruba po roce až dvou) a v těle jej nahrazuje už výše
zmíněný oxytocin. Existují ale i lidé, kteří se bez stavu zamilovanosti neobe-
jdou a jakmile opadne, začínají jej hledat u jiného člověka. Dalo by se tedy říct,
že se stanou závislí na fenyletylaminu a potřebují ho ke spokojenému životu.
Umění milovat
Je láska umění? Jestliže ano, pak vyžaduje znalost a úsilí. Nebo je to příjemný
pocit, k jehož prožití se dostává člověk náhodně, něco, do čeho „zapadne až
po uši“, má-li štěstí? (...) Většina lidí dnes věří v druhý předpoklad.
Neznamená to, že by lidé považovali lásku za nedůležitou. Prahnou po ní;
sledují ve filmu nekonečné množství šťastných i nešťastných milostných pří-
běhů, poslouchají stovky bezcenných písní o lásce – ale sotva kdo pomyslí na
to, že je třeba se něčemu o lásce učit.
Tento zvláštní postoj vychází z několika předpokladů, které ho jednotlivě či
společně podporují. Většina lidí vidí problém lásky především jako problém
jak být milován, méně už jako problém jak milovat, jako problém schopnosti
k lásce. Proto jim jde o to, co udělat, aby byli milováni, aby se stali hodnými
lásky. V úsilí dosáhnout tohoto cíle sledují několik různých cest. (...) Mnohých
z těchto způsobů, jak učinit sám sebe hodným lásky, používají i tehdy, když
chtějí dosáhnout úspěchu, „získat přátele a vliv na lidi“. Vskutku, co si většina
lidí našeho kulturního okruhu představuje pod pojmem být hoden milování, je
v podstatě něco mezi popularitou a sex-appealem.
Druhá premisa skrytá za názorem, že není čemu se učit o lásce, je předpo-
klad, že problém lásky je problém objektu, ne problém schopnosti. Lidé myslí,
že milovat je snadné, že však je těžké najít správný objekt, který bychom
mohli milovat nebo kterým bychom mohli být milováni. Tento názor má ně-
kolik příčin, jejichž kořeny tkví ve vývoji moderní společnosti. Jedna z nich
je velká změna, k níž došlo ve dvacátém století ve výběru „objektu lásky“.
Ve viktoriánské době, jako v mnoha tradičních kulturách, láska většinou ne-
byla spontánní osobní zkušenost, která může eventuálně vést k manželství.
Naopak, manželství se uzavíralo konvenčně – buď dohodu rodin, či prostřed-
nictvím dohazovače, anebo bez takových mezičlánků; uzavíralo se na základě
společenských úvah a předpokládalo se, že láska se vyvine, jakmile bude
manželství uzavřeno. V posledních několika generacích se v západním světě
stal skoro univerzálním pojem romantické lásky. (...) Lidé v ohromné míře
hledají „romantickou lásku“, osobní zkušenost lásky, která by pak měla vést
k manželství. Tento nový pojem svobody v lásce musil velmi pozvednout vý-
znam objektu proti důležitosti funkce.
S tímto činitelem těsně souvisí jiný charakteristický rys soudobé kultury. Celá
naše kultura je založena na chuti kupovat, na myšlence vzájemně výhodné
výměny. Štěstí moderního člověka je ve vzrušení, které pociťuje, když se dívá
do výkladních skříní, a v tom, že kupuje vše, co může, ať již za hotové, či na
splátky. On (či ona) se dívá na lidi podobným způsobem. (...) Hledám výhod-
ný obchod; objekt by měl být žádoucí z hlediska své společenské hodnoty
a zároveň by mě měl chtít vzhledem k mým zjevným i skrytým přednostem
a možnostem. Tak se dvě osoby zamilují, když mají pocit, že nalezly nejlepší
objekt, který je na trhu, se zřetelem na omezení svých vlastních směnných
hodnot. (...) Je málo důvodů k překvapení nad tím, že lidské milostné vztahy
se řídí stejnou šablonou směny, která ovládá trh zboží a práce.
Třetí omyl, který vede k domněnce, že není čemu se učit o lásce, je směšo-
vání počátečního zážitku zamilování a stálého stavu milování. Když dva lidé,
kteří si byli cizí, jak jsme si všichni, náhle nechají padnout stěnu, která je
oddělovala, a mají pocit blízkosti, cítí se jako jedna bytost, je pro ně tento
okamžik splynutí jedním z nejvíce obšťastňujících, nejvíce vzrušujících život-
ních zážitků. (...) Avšak tento typ lásky je svou vlastní podstatou pomíjivý. Obě
osoby se seznámí, jejich intimita stále více ztrácí svou zázračnost, až konečně
jejich rozpory, jejich zklamání a nuda, kterou navzájem pociťují, zabíjí vše, co
z počátečního vzrušení zbylo.
Tento názor, že nic není snadnější než milovat, v úvahách o lásce stále pře-
vládá, přes všechny zdrcující důkazy o opaku. Je sotva nějaká činnost, nějaké
podnikání, které je ve svých počátcích spojeno s tak ohromnými nadějemi
a očekáváním, a které přece tak pravidelně ztroskotává, jako je láska. U ja-
kékoli jiné činnosti by se lidé snažili poznat důvody neúspěchu, toužili by se
naučit, jak to dělat lépe, anebo by se takové činnosti vzdali. Protože však tato
alternativa v případě lásky nepřichází v úvahu, zdá se, že je jen jedna vhodná
cesta, jak zabránit neúspěchu v lásce – zkoumat příčiny neúspěchu, pustit se
do studia významu lásky.
První krok k tomu je, abychom si uvědomili, že láska je umění, stejně jako
jím je život sám.
(FROMM, Erich. Umění milovat. Praha: Orbis, 1967. Kráceno)
Beatrice
Dodnes není zcela zřejmé, kdo přesně byla tajemná Beatrice, múza italského
renesančního básníka Danta Alighieriho, která se objevuje v jeho dílech Nový
život a zejména pak v Božské komedii. Mezi literárními vědci a historiky však
převládá názor, že by se mohlo jednat o Beatrici di Folco Portinari, známou
též jako Bice. Ostatně jako Dantovu inspiraci ji v komentáři k Božské komedii
(Divina Commedia, vznikla mezi lety 1308 a 1321, tiskem poprvé 1427) ozna-
čil už Giovanni Boccaccio. O jejím životě toho nebylo příliš známo, nějakou
dobu dokonce existovaly pochybnosti, jestli vůbec žila. Jediný záznam o jejím
životě byla dlouhou dobu závěť jejího otce Folca Portinariho, ve které se píše
o odkazu 50 florinů dceři Bice, provdané za rytíře Simone de Bardi.
Folco Portinari byl bohatý bankéř, který pocházel z města Portico de Romag-
na. Později se přestěhoval do Florencie a bydlel v blízkém sousedství rodiny
Alighieri. Byl rovněž významným mecenášem – stál například u založení flo-
rentské nemocnice Santa Maria Nuova. Měl celkem šest dcer. Beatrice se
narodila někdy kolem roku 1265. Když jí bylo přibližně 14 let, provdala se do
zámožné, rovněž bankéřské rodiny Bardiů. Zemřela někdy kolem roku 1291,
pravděpodobně během komplikovaného porodu.
Dante v díle Nový život (La Vita Nuova, 1295) popisuje, že se s Beatrice potkal
celkem dvakrát: poprvé v roce 1274, když byli jestě děti, a podruhé v roce
1283. Podle Danta se Beatrice vdala v roce 1287, tomu ale odporuje notářský
zápis z roku 1280, podle kterého Simone de Bardi postupuje část jakého-
si pozemku svému bratrovi Cecchinovi a to se souhlasem manželky Bice.
Pravděpodobně se ale skutečně Beatrice a Dante znali, možná spolu mluvili,
ale reálný vztah mezi nimi nikdy nebyl. Ať už to ale bylo jakkoliv, Beatrice se
nesmazatelně zapsala do dějin literatury, ať už jako zidealizovaná adresátka
milostné poezie v Novém životě, nebo jako zbožštělá průvodkyně Danta po
ráji v Božské komedii.
Beatrice má náhrobek v kostele Santa Margherita dei Cerchi ve Florencii,
poblíž domů rodin Alighieri a Portinari. Ale je vysoce pravděpodobné, že po-
hřbena byla jinde, a to konkrétně v hrobce rodiny Bardi ve slavné bazilice
Santa Croce.
 Program vydalo Klicperovo divadlo o.p.s., Hradec Králové.
Ředitelka: Eva Mikulková. Umělecký šéf: Pavel Khek.
Redakce programu: Martin Satoranský.
Foto: Patrik Borecký, Patrick Marek. Grafická úprava: Martin Sedláček.

Cena 19,- Kč

Klicperovo divadlo o.p.s. podporují: